Životní podmínky obyvatel podhorských vesnic Valašska se nezlepšily ani po revolučních přeměnách v polovině 19. století. Chudobná políčka nebyla schopna uživit početné rodiny dřívějších tkalců, ševců a jiných řemeslníků, kteří v důsledku nastupující průmyslové výroby přicházeli o důležitý zdroj své obživy.
Mnohdy ze zoufalství, ale s nadějí na lepší život pro sebe a budoucnost svých dětí opouštěly v 50. a 60. letech 19. století stovky obyvatel severovýchodní Moravy své domovy a vydávaly se na dalekou cestu přes moře. Pod dojmem jejich zpráv o životě ve svobodné zemi je následovaly další desítky tisíc jejich příbuzných a známých. Úsilovnou prací v obtížných podmínkách na americkém kontinentě budovali svůj nový domov, a jen osobní korespondence zůstala pojítkem se starou vlastí, s příbuznými a přáteli, které již nikdy neměli spatřit.
Politický vývoj v Evropě v první polovině 20. století vedl ke dvěma světovým válkám. Ty narušily existující spojení našich emigrantů s jejich mateřskou zemí. Rozdělení světa „železnou oponou“ po II. světové válce znamenalo přetrhání všech kontaktů.
Při pátrání po historii svého rodu v Americe přicházeli potomci českých emigrantů k poznání, že tato historie je poměrně krátká, zhruba stoletá. Věděli, že jejich rody existovaly i ve vzdálenější minulosti, a začali hledat jejich kořeny.
Stálá expozice o vystěhovalectví do Ameriky „Naděje má jméno Texas“ pomohla za dobu své existence mnoha potomkům dřívějších emigrantů ze severovýchodní Moravy navázat kontakty se vzdálenými příbuznými ve „staré vlasti“.